Možnost sjednání úročení ode dne podpisu úvěrové smlouvy

Sjednání úročení peněžních prostředků je jedním z pojmových znaků úvěrové smlouvy ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku. Jak je to ale s možností sjednání úroků již ode dne podpisu úvěrové smlouvy, tedy ještě před faktickým okamžikem poskytnutí peněžních prostředků?

Pro upřesnění autor výslovně uvádí, že předmětem článku nejsou specifika právní úpravy spotřebitelských úvěrů a zabývá se primárně úvěrem podnikatelským.   

Možnost sjednání úročení odchylně od zákona

Úroky jsou z právního hlediska považovány jako příslušenství pohledávky, v případě smlouvy o úvěru konkrétně pohledávky úvěrujícího na vrácení peněžních prostředků (jistiny) poskytnutých úvěrovanému. Ekonomickým účelem úroků je úplata za poskytnutí peněžních prostředků. Jinými slovy se jedná o cenu, za kterou byly peněžní prostředky poskytnuty.[1]

Obecná právní úprava stanoví, že úroky se platí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.[2] Uvedené ustanovení je však považováno za dispozitivní[3] a sjednání konkrétních podmínek úročení zůstává na vůli smluvních stran. Doktrína pak výslovně připouští i možnost sjednání úroků již ode dne uzavření úvěrové smlouvy před faktickým poskytnutím peněžních prostředků úvěrovanému. V takovém případě se nicméně nejedná o úrok jako cenu za poskytnuté peněžní prostředky, ale spíše o kompenzaci či úplatu za rezervaci finančních zdrojů.[4] Autor má však za to, že i v případě, kdy bude taková kompenzace výslovně označena jako úrok, není to na újmu platnosti takového ujednání, a to zejména s ohledem na výše zmíněný dispozitivní charakter příslušné právní úpravy. Navzdory uvedenému však spíše doporučujeme sjednání „úroků“ do okamžiku skutečného poskytnutí peněžních prostředků úvěrovanému formou zvláštního nároku existujícího nezávisle vedle smluvního úroku jako takového a to právě s ohledem na výše vymezená specifika.

Smluvní úrok ode dne poskytnutí úvěru pak může rovněž představovat bezdůvodné obohacení úvěrujícího, a to v případě, kdy bude čerpání úvěru vázáno na od počátku nesplnitelnou podmínku a zároveň ze strany úvěrovaného již došlo ke splátce smluvního úroku. Podmínky čerpání úvěru jsou totiž považovány za podmínky odkládací, neboť na jejich splnění závisí právní následky (účinky) určitého úkonu (v našem případě poskytnutí peněžních prostředků). V případě sjednání od počátku nemožné (tj. nesplnitelné) odkládací podmínky je právní jednání jako celek (nikoliv jeho příslušná část) považováno jako neplatné.[5] V takovém případě pak plnění poskytnuté na jeho základě představuje bezdůvodné obohacení.

Pro komplexní uchopení dané problematiky je také vhodné zmínit, že úroky lze sjednat i po určitou dobu po vrácení úvěru.[6] Lze však doporučit důkladné zvážení doby, po kterou se v takovém případě uplatní - nemělo by se jednat o dobu nedůvodně dlouhou, obecně by se dle názoru autora nemělo jednat o dobu přesahující jeden kvartál, a to jednak z důvodu srozumitelnosti pro úvěrovaného, zároveň by úvěrující mohl být nařknut ze „zastření“ vyšší úrokové sazby (např. ve srovnání se sazbou původně nabídnutou úvěrovanému). V takovém případě totiž hrozí (za splnění dalších zákonem stanovených podmínek) riziko neúměrného zkrácení, popřípadě lichevního ujednání, ve smyslu občanského zákoníku.[7] Posouzení, zda došlo k naplnění podmínek neúměrného zkrácení, nebo lichevního ujednání je však nutné učinit v kontextu celé smluvní dokumentace, nikoliv pouze ze samotné výše smluvního úroku, doby úročení, ale i jiných nároků úvěrujícího (např. sjednání kompenzace za rezervaci finančních zdrojů). Riziko posouzení úvěru jako neúměrného zkrácení či dokonce lichvy lze taktéž zmínit v kontextu sjednání úročení ode dne podpisu smlouvy za situace, kdy je objektivně očekávatelná déletrvající prodleva mezi podpisem smlouvy a splněním podmínek pro čerpání úvěru. Je však nutno dodat, že riziko neúměrného krácení a lichevního ujednání nehrozí v případě podnikatelských úvěrů.[8]

Autor: Mgr. Oldřich Starůstka, advokátní koncipient